modely časování (timing models)

Předtím, než navrhneme algoritmus, musíme definovat, co předpokládáme o čase v síti a na uzlech.

1. Synchronní systém (Ideál):
   • Existují známé a pevné horní meze pro doručení zprávy (Δ) i pro rychlost procesoru (T).
   • Vlastnost: Pokud zpráva nedorazí včas, víme jistě, že uzel selhal.
   • Realita: V běžných sítích (Internet) neexistuje. Používá se jen v real-time systémech (letadla, auta).
2. Asynchronní systém (Pesimistický):
   • Neexistují žádné meze. Zpráva může letět sekundu nebo rok.
   • Vlastnost: Nelze odlišit “pomalý uzel/síť” od “mrtvého uzlu”.
   • Důsledek: FLP Impossibility – v tomto modelu nelze dosáhnout konsenzu, pokud vypadne i jen jeden uzel.

3. Parciálně synchronní systém (Realita):

   • Systém se většinu času chová synchronně, ale občas limity poruší (přetížení sítě).
   • Vlastnost: Algoritmy používají timeouty, aby se s tímto stavem vypořádaly.
   • Využití: Paxos, Raft, Bitcoin.